Zas v hlavě mám jak v hrnci plném povidel

Sladko a těžko, jak čísi ruka moji mysl hněte

A nikde ani náznak jasných pravidel

Dnes zase sotva pochopím tě, světe!

Jdu cestou kalných rán a šedých smutků

Tou, jíž se všichni zítra ráno zase budem brát

Záda mi tíží prázdný batoh skutků

Jsem jedna hlava z tisíce hlav stád

 

Namísto písní jen cizí kódy jazyků

Rozumět jim se už nepředpokládá

Čím míň co říct, tím víc je třeba povyku

Namísto tváří je vidět jenom záda

Až mi tvé hebké ruce kolem krku spočinou

Vím jen že mám tě rád a ty že máš mě ráda

Až rozhlédnem se spolu bezútěšnou krajinou

Jsme jenom dvě z tisíce hlav stáda

 

Jdou noví mladí a s dokonalou pletí / S úsměvem bělostným přilíplým u huby

Odnikud nikam, staří, mladí, děti / Jdou s břichem plným tou sladkou beznadějí

Poslušni těch, kteří je navádějí / Zas v čele jdou bažinou záhuby

 

Hlavy své skrčené tam do bezpečí ramen

A oči k zemi, když přes cestu je kláda

Ničevó, Never mind, Das macht nichts a Ámen

Říká má jediná z tisíce hlav stáda

 

Zas povidla mám ve svý velký hlavě a tak dál

Sladko a těžko, nade mnou slunko svítí

Pozor si dám jen abych příliš nemlsal

To povidlí se totiž rádo mění na močál...

A v něm se lehko, lehko utopiti!